Proč je nám pohodlí bližší než ptačí zpěv a šumící lesy?

Před několika lety jsme začali jásat, že se do našich potoků vracejí raci, na polích přibývá křepelek a koroptví a pro děti už není sova nebo nějaký dravec jen obrázkem z knížky. V zemědělství se omezilo používání chemických látek, větší dohled začal být i nad průmyslovými podniky, ale i samotní lidé začali být více informováni o tom co a jak naší přírodě škodí a naopak. Že by výhled na lepší zítřky?

Jaké ale bylo překvapení ochránců přírody, když v poradnách začalo přibývat dotazů typu: „Na balkoně mi staví hnízdo nějaký pták. Je takový malý, se zahnutým zobákem, možná poštolka. Jak se ho mám zbavit?“ nebo „Na půdu se nám nastěhovali netopýři. My se jich bojíme. Určitě jsou nebezpeční a přenáší nemoci. Můžete je odstěhovat?“. Stále více ale přibývá dotazů také od lidí, kteří si pořídili statek či chatu někde v přírodě, u lesa či rybníka. Těm dokonce vadí skřehotání žab, houkání sov, slepýši, ještěrky… jsou velmi udivení, když jim nechcem přestěhovat mraveniště z jejich zahrady, na které chtějí mít udržovaný anglický trávník. Nastěhovali se do přírody, ale ta jim vlastně vadí!

Na druhé straně jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou milovníci přírody. Telefonní číslo do záchranné stanice znají už nazpaměť. Pracovníci stanice s nimi mají dost práce, aby jim dokola vysvětlovali, že srnče, které do stanice přivezli opravdu lidskou pomoc nepotřebuje a že mu svou „pomocí“ značně zkomplikovali život.

„Lidé se přírodě vzdalují čím dál víc. To, co věděli naši prarodiče od dětství musíme lidi znovu učit“, říkají jednohlasně v ekocentrech a záchranných stanicích. I proto je jedním z hlavních poslání stanic kromě péče o handicapovaná zvířata také ekovýchova. „Naštěstí jsou děti mnohdy chytřejší než jejich rodiče a díky znalostem od nás vědí, jak se v přírodě chovat.“

 Zdeňka Nezmeškalová
 koordinátorka Národní sítě záchranných stanic, tel. 222 516 115